Nikolaj Vasilijevič Gogol: mýty, přízraky, vize

Abstract

Fenomén Petrohradu je natolik silný, že dokáže prostřednictvím literárních textů lákat a přitahovat i člověka, který se s ním ve svém životě nikdy přímo nesetkal. Díky své dvoutvářnosti, temnosti střídající se s okázalou krásou, leskem a jakousi reprezentativní lehkostí, si ponechává roušku vzrušujícího tajemství, kterou pouze někdy, velmi zřídka, jakoby koketně poodhaluje, dovoluje nahlédnout do svého tajemného světa a umocňuje tak pouto přitažlivosti. Petrohrad je nepochybně jedním z největších fenoménů ruské literatury. Toto město si dokázalo takřka vzápětí po svém vybudování získat pozornost bezpočtu lidí několika generací. Získalo na jedné straně své obdivovatele a na straně druhé pravděpodobně mnohem početnější skupinu odpůrců. Nezaměnitelným a neopakovatelným způsobem však zasahovalo do života obou. Pro jedny byl Petrohrad svůdnou múzou, nevysychajícím pramenem inspirace, pro druhé byl plíživým, tíživým, temným, neustále pronásledujícím stínem vyvolávajícím neutěšené představy, vize a pocity, peklem, městem samotného ďábla. Do které skupiny však zařadit Nikolaje Vasiljeviče Gogola? Petrohrad pro něho pravděpodobně nebyl múzou v povznášejícím slova smyslu. Nezasvětil mu celý svůj život a už vůbec ho oslavně neopěvoval. Dalo by se uvažovat o určitém druhu inspirace, ale byl jejím původcem doopravdy...