Myši Natálie Mooshabrové: repetitivnost, hra a vyprávění

Abstract

Román Myši Natálie Mooshabrové (1970) má specifické místo mezi vrcholnými prózami Ladislava Fukse, publikovanými ve druhé polovině šedesátých a na začátku sedmdesátých let. V Myších autor opustil ukotvení příběhu ve vnějších dějinách a/nebo v subjektivní historii postavy, které bylo typické jak pro introspektivní, zčásti autobiografické Variace pro temnou strunu (1966), tak pro Spalovače mrtvol (1968) a většinu próz ve Smrti morčete (1969), a vydal se žánrově na pole fantastiky, utopie a detektivního románu.1 Tato žánrová fúze je v Myších provedena velmi originálně a je spojena s nebývale masivním a propracovaným uplatněním stylových a narativních postupů, určujících již od předchozích děl charakter Fuksových textů. Myši jsou provokativním a dráždivě mnohoznačným textem - slibným předmětem literárněinterpretačních snah.