uk.abstract.cs | Studie se zaměřuje na instituci uvedenou v názvu jako na zvláštní typ veřejného úřadu, jehož zřizovatelem byl biskup jako veřejně činná osoba. Konzistoř pracující v centru diecéze byla od svého založení (1785) personálně propojena s biskupskou katedrální kapitulou u sv. Mikuláše. Vedl ji generální vikář (jímž býval první sídelní kanovník) a později předseda (jímž býval zpravidla kapitulní probošt). Disponovala správní, disciplinární a soudní pravomocí, které jí biskup svěřil jako své radě; za jejich výkon na území biskupství ordinářovi zodpovídala. Až do roku 1855 fungovala jako správní úřad i jako diecézní církevní soud. Při plnění svých úkolů využívala různé tradiční i moderní úřední postupy, pomůcky a zařízení včetně konzistorní kanceláře, jejímž direktorem byl biskupský kancléř. Personálu kanceláře, její organizaci, úřední činnosti a základnímu přehledu o písemné produkci je věnována speciální kapitola.
V sledované době během budování moderní veřejné správy v habsburské monarchii význam církevních orgánů rostl zejména s ohledem na výkon státem delegovaných agend, jejichž počet se postupně zvyšoval. Agenda konzistoře se proto dělila na vlastní církevní záležitosti (particulare) a na veřejné církevní věci (publico-ecclesiasticum) delegované panovníkem (potažmo státem), z jejichž výkonu byla konzistoř odpovědná nejen biskupovi, ale i státním úřadům, které její činnost do roku 1832 kontrolovaly. Důležitou otázkou v éře josefinismu i tzv. Metternichova absolutismu je proto vztah mezi církevní správou a státní mocí. Pozornost je věnována nejen vlivu státu, jeho legislativy a státních úřadů na činnost konzistoře, ale i vzájemné kooperaci či rivalitě mezi církevními a státními úřady.
Z metodologického a koncepčního hlediska jsou východiskem studie správní dějiny a diplomatická analýza písemné produkce studované instituce. Nejde jen o podání souhrnu suchých údajů o její organizaci a úředních výkonech, ale také o přiblížení každodenního fungování centra diecéze pohledem do nitra ústředního správního orgánu, a stejně tak cestou reflexe životních peripetií konkrétních jednotlivců i na práci osob, jež běžné i každodenní aktivity plnily a zajišťovaly. Jde o téma, jemuž se v širším kontextu novověkých a předmoderních dějin českých zemí v dosavadním bádání nevěnovala dostatečná pozornost, neboť kromě předkládané práce jsou k dispozici pouze dvě podobně zaměřené dílčí studie: pro pražskou a pro olomouckou diecézi. Badatelé, kteří se zabývají církevní problematikou, se však musí vyrovnávat i s otázkami chodu centrální diecézní správy a musejí porozumět okolnostem a souvislostem vzniku jejích písemných produktů. Práce nabízí využitelné informace a postupy pro komparaci při studiu jiných českých a moravských diecézí. Zkoumané téma je zpracováno nejen s ohledem na situaci v jihočeském regionu, ale i na širší nadregionální souvislosti českých zemí a celé habsburské monarchie v kontextu správních a společenských proměn od konce 18. do poloviny 19. století. Nejen dostatek kvalitní sekundární literatury, ale především bohatě dochované prameny v našich i zahraničních archivech umožnily, aby se práce zaměřila i na vysvětlení vztahu mezi správním centrem diecéze a periferií (vikariáty, farnosti). | cs |