| uk.abstract.cs | Předkládaná práce shrnuje studie věnované poezii a vybraným otázkám poetiky. Rozdělena je do tří částí, z nichž první se týká teorie poezie a otázek poetiky, kapitoly ve zbylých dvou částech se zabývají konkrétními básnickými a prozaickými texty.
Výchozí otázkou práce je vztah básnické řeči a světa jako uspořádaného kosmu, který báseň předpokládá, zviditelňuje nebo utváří. První kapitola uvádí některé možnosti, jak tento vztah mezi řečí a světem chápat, a pracuje s rozlišením několika modalit básnické řeči (volně založeném na lacanovské triádě symbolično, imaginárno, reálno). Ve druhé kapitole se věnuji Cullerově knize Theory of the Lyric, která do studia poezie vnesla důležité impulsy. Ve třetí kapitole se zabývám básněmi, které tematizují básníka jako toho, kdo je schopen promlouvat v básni, tedy dát básnické řeči její účinnost a působivost. Dlouhou a komplexní historii této „expresivní figury“ tu jen načrtávám a soustředím se na její rozpad v poválečném období. Doplňuji ji dvěma kratšími studiemi k dílčím motivům. Následující kapitola podává přehled o poezii a exilu, jejím cílem je navrhnout základní vymezení poezie exilu, s nímž by bylo možné dále pracovat a uvažovat o jeho historických i poetologických mezích. První část uzavírá kapitola, v níž se pokouším zmapovat poetiku Gastona Bachelarda. Ten ve svých pracích věnovaných poetice předpokládá harmonický vztah básnického slova a kosmu. Jiným důležitým rysem jeho myšlení je oddělení poetiky a vědy. To mu na jedné straně dovoluje právě v poetice pracovat s obrazem kosmu, na druhé straně je tento obraz odkázán do oblasti poezie, zatímco věda v Bachelardově pojetí již není schopna představit ucelený obraz světa. Podobná představa kosmu je ale omezená i v oblasti poezie, k níž Bachelard přistupuje selektivně.
Druhá část práce zahrnuje studie rozvíjející přímo nebo polemicky Bachelardovu poetiku. Sedmá kapitola se zabývá texty o kamenech Rogera Cailloise, které představují svébytnou básnickou meditaci nad kameny, v níž se ukazuje pro člověka archaický rozměr kosmu. Osmá kapitola pojednává o obrazech v básnickém díle Konstantina Biebla, které jsou spojeny s místy a s pohybem mezi místy. Na ně navazuje kapitola o poezii Jiřího Koláře a Paula Celana, v jejichž poezii se představa harmonického kosmu rozpadá a přestává být možností básnické řeči.
Třetí část práce obsahuje tři studie o poetice exilu, který chápu jako jiný typ básnické situace, v níž je vztah řeči a světa narušen. V kapitole o Sešitech Josefíny Rykrové se zaměřuji na poslední sbírku Milady Součkové a její pokus o konstrukci soukromého kosmu založeného na kultuře a paměti v období studené války. Nostalgickou a zároveň konstruktivní imaginaci Milady Součkové chápu jako kontrapunkt poválečné poezie. Následující kapitola sleduje obraz exilu jako úkrytu mj. v prozaických textech Egona Hostovského. V poezii nachází topos úkrytu jeden z vrcholů u Ivana Blatného, jemuž psaní básní dovoluje vytvářet neustále obnovovaný příbytek ze slov. Poslední kapitola je věnována otázce „zapomenutých“ vyhnanců, kterou v poezii zásadně otevřel Charles Baudelaire v básni Labuť. Ukazuje mimo jiné, jak je ustálený obraz exilu genderově polarizovaný a jak často a samozřejmě vylučuje ženské postavy. Zatímco mužští exulanti těží z archetypu odysseovského a aeneovského hrdiny a zakladatele, řada jiných postav (a nejen ženských) jako by vedle nich zákonitě ztrácela své místo v kolektivní paměti. Baudelaire upozorňuje právě na ně a vybízí k uvažování o jiné historii exilu či vyloučení. | cs |
