| uk.abstract.cs | Předmětem práce je metafyzika vztahů pěstovaná v rámci tomistické myšlenkové tradice. Ta vyrůstá z díla „otce zakladatele“ tohoto proudu, středověkého teologa Tomáše Akvinského (1225-1274), jenž položil „základní kameny“ teorie vztahů a na jehož odkaz tvořivě navázaly mnohé generace jeho následovníků. Cílem naší práce proto je detailně vyložit Tomášovu metafyziku vztahů a dále ukázat, jak ji rozvíjeli, obohacovali či korigovali vybraní čelní představitelé tomistické tradice od 15. století až do současnlosti. V práci se věnujeme mnoha autorům, avšak nejvíce pozornosti jsme zaměřili na Tomáše Akvinského (I. kapitola), ve II. kapitole na druho-scholastického myslitele Jana Poinsota (1589-1644), ve III. kapitole na významného představitele třetí scholastiky Josepha Gredta (1863-1940) a na dva současné myslitele, personalistického tomistu Norrise W. Clarka (1915 -2008) a analytického tomistu Stanislava Sousedíka (*1931).
Jaké jsou hlavní rysy tomistické metafyziky vztahů? Předně je to realistická koncepce vztahů, neboť tomisté uznávají existenci na nás nezávisle se vyskytujících relací. Dále je to „anti-redukcionistická“ teorie, která odmítá převést existenci vztahů na nějaké absolutní (tzn. svou povahou nerelační) entity; tomisté tedy připouštějí reálnou existenci bytostně vztahových entit, které nelze ztotožnit s jejich nositeli či základy. Tím se tomistická tradice liší jednak od nejrůznějších verzí nominalismu, jehož stoupenci chápou vztahy nejvýše jako nějaká pomyslná jsoucna, jednak od „redukcionistických“ teorií (např. F. Suáreze aj.), kteří sice uznávají reálnou existenci vztahů, ale ty ztotožňují s jejich základy, tj. s něčím absolutním a esenciálně nevztahovým.
Tomáš a všichni další tomisté, o nichž jsme v této knize pojednali, chápou vztahem v nejširším slova smyslu zaměření nějaké věci k jiné. To může být reálné, nebo pomyslné. V zásadě můžeme rozlišit tři typy reálných vztahů: kategoriální, transcendentální a subsistující. Největší pozornost tomisté věnují kategoriálním vztahům. Jejich ontologický status chápou ve shodě s Aristotelovým pojmovým schématem kategorií, tj. jako reálný akcident, díky němuž se substance vztahuje k jinému. Tím se tomistické pojetí kategoriálního vztahu odlišuje (mimo jiné) od soudobé koncepce převládající v oblasti analytické filosofie a moderní logiky, podle níž vztah nemá jenom jeden subjekt, ale má nositele dva. Tímto námětem a tomistickou polemikou se současným (konkrétně Fregovým) pojetím jsme se zabývali v rámci výkladu koncepce S. Sousedíka.
Charakteristickým rysem Tomášovy i tomistické teorie kategoriálního vztahu je rozlišení dvou metafyzických složek kategoriálního vztahu, jeho vlastní povahy (ad) a bytí v subjektu (in). Toto klíčové rozlišení, které Tomáš převzal od svého učitele Alberta Velikého a které je zavedeno v kontextu trinitárních úvah, umožňuje na jedné straně uspokojivě vysvětlit určité obtíže (rozdíl Božských osob v Trojici při zachování jejich esenciální jednoty; to, že se nabytím vztahu jeho subjekt „nemění“ aj.), na straně druhé představuje jeden z nejvíce palčivých a dosud neuspokojivě vysvětlených problémů tomistické koncepce. Této problematice se podrobně věnujeme v souvislosti s dílem J. Poinsota.
Pro současné tomistické autory je příznačné, že se pokoušejí vést dialog s nejvýznamnějšími soudobými myšlenkovými proudy a inovativně doplňují či upřesňují tradiční tomistickou nauku. Personalisticky zaměřený N. W. Clarke např. usiluje pod vlivem současné filosofické antropologie vyložit osobu jako vztahovou záležitost a povýšit relace na ontologickou „úroveň“ substance. S. Sousedík v diskusi s předními představiteli dnešní analytické filosofie a logiky záslužně rozvíjí tomistický koncept pomyslného vztahu a doplňuje tradiční pojetí transcendentálních vztahů. Tím se (mimo jiné) ukazuje, že tomistická tradice je stále živá, ba dokonce, že je ze všech ve scholastice vzniklých škol ta „nejživější“. | cs |
