| uk.abstract.cs | Jde o vůbec první ucelenou monografii o Andersenových pohádkách v češtině. Kniha navazuje na nejnovější andersenovské bádání, které přibližuje českému čtenáři, zároveň v dialogu zejména se zahraničními badateli přináší interpretace zcela nové, a k mezinárodními andersenovskému bádání tak přispívá. Dvě teze práce byly rozpracovány do článků, které a vyšly v zahraničních časopisech/monografiích, kde byly podrobeny standardním procesem peer-review.
První kapitola má poněkud skandální nádech, jelikož konstatuje, že pouze šest knižních svazků vydaných po roce 1945 bylo přeloženo poučenými skandinavisty a věrně odpovídá předloze. Drtivá většina Andersenových pohádek v češtině nemá s původními texty mnoho společného, neboť Andersenova rafinovanost se beze zbytku ztratila v tiché překladatelské poště. Po kapitole o českých překladech pohádek následuje exkurs do genealogie pohádkového žánru, dále je stručně nastíněna Andersenova biografie, následující interpretace pohádek ovšem není biografická, zmínka o autorově životní dráze je ospravedlněna tím, že Andersenův život kopíruje rozkročenost jeho pohádek mezi tradicí a modernitou. Hlavní část monografie tvoří rozbor kanonických i méně známých pohádek, většina krátkých próz nicméně náleží k „pohádkám, vyprávěným dětem“, jak praví podtitul prvních Andersenových sešitků. Analýza představuje vyprávěcí strategii evokující v prvním plánu hlas starosvětského pohádkáře, který však při bližším pohledu traktuje pravdy kruté, až nihilistické. V pohádkách „Slavík“ („Nattergalen“), „Stín“ („Skyggen“) nebo „Ole Zavřiočka“ („Ole Lukøie“) lze tuto dvousečnost, kdy se sice vypráví jeden příběh, avšak za ním se skrývá ještě jedno vyprávění, tlumočit jako vyprávění parabolické, vykazující strukturní příbuznost s moderními parabolami Franze Kafky. V pohádkách „Pastýřka a kominíček“ („Hyrdinden og Skorsteeinsfeieren“) a „Malá mořská víla“ („Den lille Havfrue“) zase nápadně selhává jazyk jako nástroj komunikace; dokonce lze tvrdit, že v těchto textech Andersen předjímá jazykovou skepsi, kterou autoři a filozofové formulují kolem roku 1900. V závěru interpretačního oddílu zazní otázka, zda už sama volba krátkého žánru nevyjadřuje pocit nespojitosti lidského života a marnou snahu o nalezení hlubšího smyslu existence. V kostce řečeno: Andersenovy pohádky jsou v knize představeny jako krátká próza čerpající podněty z německého romantismu, zároveň však významně předjímající témata literatury dvacátého století.
Jelikož tři analyzované text vyšly v české verzi pořízené přímo z dánštiny naposledy v letech 1914–1916, autorka je přeložila do současné češtiny a tvoří poslední část knihy. Konkrétně jsou to pohádky „Teta Bolízubka“ („Tante Tandpine“), „,Ve městě jsou bludičky,‘ pravila bába z bažiny“ („,Lygtemændene ere i Byen,‘ sagde Mose-konen“) a „Zelení drobečkové“ („De smaa Grønne“). | cs |
