| uk.abstract.cs | Východiskem habilitační práce je teze, že klíčem ke specificky lidské racionalitě jsou schopnosti participovat na sociálních a normativních praktikách udávání a požadování důvodů, které se etablují a rozvíjejí v rámci jazykové interakce. Za základní se přitom považuje schopnosti činit, hodnotit a zdůvodňovat tvrzení („tahy v prostoru důvodů“) od prvotně praktických až po více reflektivní. Konceptuálně práce navazuje na přístup, který v 90. letech 20. st. vypracoval Robert Brandom: tzv. „inferencialismus“. Ten ovšem systematicky a kriticky přemýšlí, domýšlí a reviduje z perspektivy, která je v této oblasti bádaní neobvyklá. Konkrétně (1) zasazuje tezi o lidské racionalitě do naturalistického rámce, podle něhož se lidské kognitivní i praktické schopnosti formují, evolučně i ontogeneticky, v rámci sociálních a komunikativních praktik. (2) Také na schopnosti „činit tahy v prostoru důvodů“ pohlíží jako na něco, co se musí vyvinout (v procesu fylogeneze a ontogeneze) a co má v tomto smyslu určité předpoklady i důsledky. Práce se pokouší osvětlit povahu a kognitivní strukturu těchto schopností právě tím, že zaměřuje pozornost na následující otázky:
1. jak a proč se lidské praktiky tvrzení, udávání a požadování důvodů (a relevantní schopnosti se jich účastnit) mohli vyvinout?
2. co to předpokládá na sociální, kognitivní a komunikativní úrovni?
3. jak tyto praktiky a schopnosti mění či kvalitativně transformují lidské kognitivní a praktické dispozice?
4. jaké světlo to vrhá na otázku po rozsahu a omezeních lidské racionality (ve světle výzkumů a teorií, které akcentují a-racionální, nereflektivní procesy na jedné straně a omezenost/chybovost reflektivních kognitivní a deliberativních procesů na straně druhé)?
Autor k těmto otázkám přistupuje dvojím způsobem. V 1. části práce rekonstruuje raison d´être a strukturu těchto praktik pomocí metody tzv. pragmatické genealogie. Z této genealogické perspektivy současně motivuje a reviduje klíčové inferencialistické teze o asertorické praxi a propozičním diskurzu. V dalších částech přistupuje k problematice z komplementárního pohledu: kritickým srovnáním s reprezentativními psychologickými teoriemi, které rovněž pohlížejí na lidské praktiky a schopnosti udávat a zvažovat důvody jako na primárně sociální kompetence (argumentace, zdůvodňování). Práce ukazuje, jak tyto empirické přístupy umožňují zaplnit bílá místa ve filozofickém teoretizování (evoluce racionálních praktik a schopností a jejich psychologické předpoklady a důsledky). Současně ukazuje, že filozofické teoretizování nabízí koherentní odpovědi na otázky, které tyto přístupy neřeší (nebo je neřeší uspokojivě). | cs |
