| uk.abstract.cs | Přírodní prostředí poskytuje rámec, ve kterém se člověk pohybuje a který jej limituje. Zásadní jsou pro něj využitelné zdroje (voda, potrava ve formě lovné zvěře a sbíraných a později i pěstovaných rostlin, suroviny) a limitní faktory prostředí (klima, rozložení srážek, v mladším období úživnost půd).
Při studiu archaických společností pravěku nemůžeme studovat interakci člověk – prostředí přímo. Jsme odkázáni na více, čí méně nepřímá data odvozená od současného stavu prostředí a lidské interakce s ním (přičemž antropologický výzkum popsal značné množství nedávných nebo současných analogických systémů z prostředí původních společností). Kdybychom měli pouze ta, byl by náš obraz minulé reality silně zkreslený, naštěstí je můžeme korigovat pomocí dat získaných přímo při archeologických výzkumech pravěkých lokalit. I tento soubor dat je zatížený celou řadou chyb systémového charakteru (např. selektivní zachování různých typů materiálů), přesto je kombinace obou typů informací jediným způsobem, jak se přiblížit poznání minulé reality.
První část předkládané práce se věnuje právě archeologickým lokalitám jako zdroji informací o lidském chování v rámci krajiny (a to od paleolitu po neolit). Na vybraných souborech, které měl autor možnost zkoumat, ukazuje, jak se proměňuje lidské chování v prostoru v tomto časovém rámci. Zásadní důraz je kladen na využívané zdroje kamenné suroviny. Důvodů pro to je hned několik, předně jde o jeden z nejrezistentnějších materiálů, který člověk kdy zpracovával (a také jeden z prvních vůbec), takže je pomocí něj možné dokumentovat lidské chování od počátku lidského rodu až do doby, kdy je ve větší míře nahrazen kovy. Dochovává se takřka za všech okolností a nepodléhá tak snadno selektivním nálezovým transformacím, jako jiné materiály, takže umožňuje srovnávací studium velkého množství souborů, které mají stejnou vypovídací schopnost.
Z množství zdrojů kamenných surovin na území České republiky jeden do značné míry vyčnívá a jemu je věnována druhá část předkládané práce, nazvaná neolitická těžba metabazitů v Jizerských horách. V samém závěru doby kamenné byla v Jizerských horách nastartovaná masová těžba materiálu, který v nově se ustavivší společnosti prvních zemědělců sloužil jako surovina pro výrobu broušených seker – základního nástroje neolitického zemědělce. Z podoby těžby, jejího rozsahu a datování, ale taky z rozsahu distribuce suroviny jsme schopni vyčíst detaily o fungování komunity, která těžbu prováděla. Jsme schopni poznat rozsáhlý systém distribuce materiálu a dokonce můžeme upřesnit průběh procesu přechodu od lovecko sběračského způsobu života k zemědělství.
Nástup neolitu se ve středoevropském prostoru jeví jako extrémně kontrastní děj díky introdukci postupů a plodin, které zprostředkovaně přes Balkán dorazily z oblasti blízkého východu před circa 7500 lety. Na první pohled tak společnost posledních lovců a sběračů a prvních zemědělců nemají nic společného. Výzkumy posledních desetiletí ale ukazují opak. Introdukovány jsou pouze ty nejnápadnější prvky (a to ještě navíc ne všechny, například broušená industrie je jev původně lokálně mezolitický). Poslední lovci a sběrači manipulovali s rostlinami a ovlivňovali krajinu ve značné míře dávno před příchodem blízkovýchodních technologií a zdá, že tyto znalosti byly nutnou podmínkou jejich přijetí. Míře a podobě ovlivnění staroholocénní vegetace člověkem se věnuje třetí část předkládané práce člověk a vegetace starého holocénu. | cs |
