| uk.abstract.cs | V knize tvrdím, že rezignace je důležitým, ale – z hlediska bádání – zanedbaným pojmem moderní filosofie. Cílem knihy je představit tento pojem v „osmi cvičeních“. V těchto kapitolách vycházím z myslitelů, pro které byl tento pojem stěžejní, a vytvářím si nástroje a pojmy pro formulování vlastního pojmu rezignace v závěrečné kapitole. Pojem rezignace užívám ve dvou odlišných, ale souvisejících významech. Na empirické rovině je pro mě typem sebevztahu. Rezignující člověk si uvědomuje, že se musí vzdát určitých aspektů své osobnosti, má-li naplnit své možnosti. Takové asketické cvičení formulují všichni myslitelé, jimiž se v této knize zabývám – od Hegela přes Ciorana po Weilovou. Rezignace je v tomto smyslu pozastavení našich reflexů na úrovni tělesnosti i myšlení. Na úrovni těla pozastavujeme touhu po naplnění našich tužeb, a zkázňujeme se tak třeba v práci; na úrovni myšlení to znamená, že nepodléháme osobním názorům či hlediskům, která mnohdy bývají prvním reflexem.
V jednotlivých kapitolách či cvičeních se věnuji těmto rezignačním technikám, které mají pro jednotlivé myslitele vždy specifickou podobu a dosah. Jednotlivé techniky jsem schematizovala do hlavních postav. Jsou jimi byrokrat, umělec v hladu, had svlékající svou kůži, rytíř nekonečné rezignace, lhostejný cizinec, špion světců, písař Bartleby a mystička. Hlavní postavy jsou schematizací toho, jak si daný myslitel představuje konkrétní asketickou techniku. To, že jsou postavami, poukazuje rovněž k tomu, že mi v případě rezignace nejde jen o jednotlivé lepší či horší nebo mírnější či krajní techniky sebeomezování. Fakt, že pracuji s postavami, poukazuje k tomu, že rezignací míním něco více.
Vycházejíc z pojmu rezignace, který pochopím v jeho původním významu jako re-signatio, tvrdím, že samo já je ve své struktuře re-signační. Proto se na jednotlivých úrovních vždy zabývám dvojím: pojmem já, který daný myslitel formuloval, a asketickými technikami, které mu umožňují být tím, čím je. Původní re-signatio chápu jako ambivalentní pohyb, jímž člověk získává distanci od svého života, uvědomí si to, čím je, uvědomí si, že je vůči svému životu svobodný, a v nějakém ohledu se vrací k tomu, na co původně re-signoval. Situace, v nichž se před resignací nacházel, nejsou nahodilé, přinejmenším co do jejich formy reflektují to, čím člověk skutečně je. Člověk se tedy odvrací, od toho, čím je, a následně se k tomu vrací. Proto je napříč pojednáním stěžejní pojem negativity, jíž se odvracíme od toho, co žijeme, a opakování, jímž se vracíme do života. Ostatně výraz resignatio je pohyb bytostně ambivalentní: tkví ve stvrzení něčeho negativního – je to negativita plodící v sobě samé pozitivitu. Jako resignovaný je subjekt tím, čím je z-novu, ale nově. Re-signace je tedy reflexe, z níž vyrůstá vědomé a rovněž autentické a silné – protože re-signované – já. | cs |
