The Arabist and the State: Arabic Language Instruction and the Professionalisation of the Governmental Expertise in the Middle Eastern affairs

Abstract

The dissertation focuses on a phenomenon of "state-Arabists", i.e., a group of state employees, both civil servants and members of armed forces, who have been systematically directed towards careers requiring proficiency in the Arabic language. The author observes this specific group in the United States, United Kingdom, and Israel between the end of the Second World War and the so-called Arab Spring. The focus of the analysis is twofold. The first is a comparative history of institutions tasked with the Arabic language instruction established directly by the three countries. The second theme are the instructional programmes conducted by these institutions. The author focuses mainly on the ideological factors in their presentation of the Arabic language, the "Otherness" of the Arabic speaking world, and, in most extreme cases, the sentiment of Arabic as a "language of the enemy". Both lines of inquiry are anchored within the context of "critical junctures", thus reflecting the impact of the general history on such a specific instance of exertion of state power as the instruction of a language. The analytical focus on the concurrence of large-scale events of the 20th and early 21st centuries eventually reveals noticeable differences between the civilian and military institutions. The diplomatic...

Disertační práce se zaměřuje na fenomén "státních Arabistů", tedy zaměstnanců státu, civilních i těch v ozbrojených silách, kteří byli systematicky směřováni ke kariérám vyžadujícím vysokou úroveň znalosti arabského jazyka. Autor tuto specifickou skupinu zkoumá ve Spojených státech amerických, Spojeném království a v Izraeli mezi koncem 2. světové války a událostmi tzv. arabského jara. Analýza je vedena ve dvou stěžejních směrech. První je komparativní historie institucí, které se dlouhodobě zaměřovaly na výuku arabského jazyka a byly zřizovány přímo těmito státy. Druhým tématem jsou samotné vzdělávací programy uskutečňované těmito institucemi. Autor se zaměřuje především na ideologické faktory v jejich prezentaci arabského jazyka, "jinakosti" arabsky hovořícího světa a v extrémních případech na sentiment arabštiny coby "jazyka nepřítele". Obě linie jsou volně ukotveny v kontextu tzv. "critical junctures" a referují dopady obecných dějin na tak specifický jev výkonu státní moci, jakým je jazyková výuka. Zaměření analýzy na souběh velkých událostí 20. a počátku 21. století se změnami ve výuce arabštiny nakonec odhaluje značné rozdíly mezi civilními a vojenskými institucemi. Především diplomatické sbory budovaly svou arabistickou expertizu systematicky a dlouhodobě, zatímco ozbrojené síly inklinovaly...