Rozdělená pozornost a oční pohyby

Abstract

Předložená práce se zabývá otázkou, jak lidé sledují vybrané objekty ve svém okolí a jak se sledování projevuje v zaměření očních pohybů. V mnoha každodenních činnostech potřebujeme sledovat více věcí současně. Řízení auta vyžaduje, abychom si uvědomovali, kde jsou nejbližší účastníci silničního provozu. V týmových sportech si potřebujeme pamatovat, kde jsou naši spoluhráči a kde soupeři. Informace z prostředí získáváme očima, které jsou velmi dobře vyvinuté k vnímání předmětů ve středu zorného pole, ale kvalita informací na periferii klesá. Pokud nás nějaký předmět zajímá, musíme na něj nasměrovat pohled. Současné sledování více objektů tedy vyžaduje rozhodování a odhad rizika, kdy se blíží riskantní situace a pohled na ni potřebujeme přesunout, a kdy se můžeme spolehnout na méně spolehlivé informace z periferie zorného pole.

Tato práce má metodologický charakter. Cílem není popsat chování v konkrétních situacích: jak a kam se lidé dívají při sledování filmu, řízení nebo týmových sportech. V tak komplexních situacích by bylo snadné nechat se zahltit detaily. Většina předložených studií se zabývá modelovou situací zvanou Multiple Object Tracking (MOT). Výhodou modelu je, že umožňuje odhlédnout od vizuálních detailů (vzhled a rozdíly mezi objekty, jejich odlišení od pozadí) a je možné tak lépe studovat samotné zaměření pozornosti. V rámci práce porovnávám různé dosud publikované modely očních pohybů a navrhuji i vlastní model (anticrowding), hlavní přínos však vidím ve vytváření nástrojů, které umožní formulaci a testování budoucích modelů. Zabývám se tím, jak v dynamických úlohách efektivně porovnávat oční pohyby mezi sebou a také s předpovědí modelu. Zaměřuji se na celková omezení modelu – jak nejlépe můžeme oční pohyby předpovědět. A testuji vliv dalších faktorů, jako je čas nebo přítomnost nerelevantních objektů z okolí, abychom věděli, zda či jakým způsobem by měly být do modelů zahrnovány.

V závěrech zůstávám většinou na úrovni modelové situace (kam se lidé dívají při MOT), ale nástroje a vypozorovaná omezení jsou obecnější a je možné je použít i v komplexnějších situacích jako by bylo například sledování filmu. Abych ilustroval, jak by navrhované metody mohly být prospěšné v dalších otázkách, vybral jsem několik aplikovaných studií, které používají měření očních pohybů pro výzkum v pedagogické psychologii nebo se zabývají vnímáním umění. Na těchto příkladech ukazuji, jak by se daly popisované metody použít a s jakým přínosem.