Autonomie v závěru života.

Abstract

autonomii pacientů je významným principem současné bioetiky a lékařské etiky. maleficence a spravedlnosti tvoří základ principialistického přístupu v bioetice, který je od 70. let minulého století nejvýznamnější myšlenkovým směrem určujícím bioetické rozvahy i klinickou praxi. Autonomní jednání podle tohoto teoretického přístupu musí být intencionální, informované a svobodné, tedy neovlivněné nežádoucími vlivy. Tento koncept autonomie, postavený na racionální reflexi možností a následně na svobodném rozhodnutí nezávislé osoby, je často kritizován jako příliš individualistický a zaměřený pouze na racionální volbu. Etickým a právním nástrojem posílení autonomie pacientů ve zdravotnictví se na základě tohoto teoretického přístupu stal institut informovaného souhlasu. Situace pacientů v závěru života v důsledku pokročilého nevyléčitelného onemocnění však ukazuje jisté meze toto pojetí autonomie a institutu informovaného souhlasu a potřebu jejich reformulace. Tato práce poukazuje na specifické aspekty života pacientů s pokročilým nevyléčitelným onemocněním a upozorňuje na potřebu takového pojetí autonomie pacientů, které tato specifika reflektuje. V teoretickém úvodu práce je kromě principialismu nastíněno několik koncepcí autonomie, vycházejících mimo jiné z fenomenologických a feministických teoretických...

Respect for patient autonomy stands as a fundamental principle within contemporary bioethics and medical ethics. Alongside principles of beneficence, non-maleficence, and justice, it constitutes a foundational element of the principialist approach in bioethics, which has profoundly shaped bioethical considerations and clinical practice since the 1970s. Within this theoretical framework, autonomous action necessitates intentionality, information, and freedom, wherein it remains unaffected by undesirable influences. However, this conceptualization of autonomy, rooted in rational reflection of possibilities and subsequent free decisions by independent individuals, often faces critique for its perceived individualistic nature and overemphasis on rational choice. Within the realm of healthcare, the principle of informed consent has emerged as an ethical and legal instrument to fortify patient autonomy, emanating from this theoretical foundation. Nonetheless, the context of patients facing end of life due to advanced incurable diseases exposes the limitations of this autonomy concept and, by extension, the institution of informed consent. The theoretical introduction of this thesis delineates various conceptions of autonomy beyond principialism, particularly those grounded in phenomenological and...