Veřejné užívání lesních obor

Abstract

Tato diplomová práce se zabývá problematikou veřejného užívání lesních obor. Lesní obora jako ohrazená část lesa určená k intenzivnímu chovu zvěře podléhá speciální právní úpravě zákona o myslivosti. Při mapování problematiky však nelze odhlédnout od právní úpravy lesního zákona upravující veřejné užívání lesů či ještě obecnější úpravy zákona o ochraně přírody a krajiny zakotvující institut volného průchodu krajinou. Veřejné užívání obor je v posledních několika letech předmětem odborné ale i laické debaty, neboť v důsledku kolize práva vlastnického, práva na volný průchod krajinou a práva myslivosti dochází k mnohým sporům. Právní praxe bezesporu směřuje k tendenci poskytnutí vyšší úrovně ochrany držiteli honitby a sekundárně pak vlastníkům honebních pozemků. Ze zjištění veřejného ochránce práv plyne, že pouhá ¼ lesních obor je zpřístupněna veřejnosti, ač dle logického výkladu ustanovení § 9 odst. 3 zákona o myslivosti ve spojení s § 63 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny není možné, aby obora byla veřejnosti znepřístupněna na dobu neurčitou. Tendence zakládat lesní obory v posledních letech sílí a zákonodárce procesní postup významně zjednodušil tím, že zařadil v novém stavebním zákoně oplocení obory do režimu drobné stavby, jejíž realizace probíhá ve volném režimu.

This diploma thesis deals with the issue of public use of forest reserve. A forest reserve, as a fenced part of the forest intended for intensive game breeding, is subject to special legal regulation of the Act on Hunting. When mapping the issue, however, one cannot disregard the legislation of the Forestry Act regulating the public use of forests or the even more general regulation of the Nature and Landscape Protection Act enshrining the institute of free passage through the landscape. In the last few years, the public use of forest reserve has been the subject of both expert and lay debate, as many disputes arise as a result of the collision of property rights, the right to free passage through the countryside and the right to hunt. Legal practice undoubtedly tends to provide a higher level of protection to the holders of hunting rights and, secondarily, to the owners of hunting lands. It follows from the findings of the public defender of rights that only ¼ of the forest reserves are made available to the public, although according to the logical interpretation of the provisions of § 9, paragraph 3 of the Hunting Act in conjunction with § 63, paragraph 2 of the Nature and Landscape ProtectionAct, it is not possible for the reserve to be close to the public for an indefinite period of time. The...