Urban Development in the Global Cold War: East Germany in UN-HABITAT, 1976-1989

Abstract

A common theme in the history of development is how the Eastern Bloc and the West competed for influence and power in the postcolonial world through all kinds of modernization projects, including factories, machinery, and infrastructure, and how the leaders of newly independent nation-states manoeuvred through this competition for their own benefit. What remains under- researched, though, is urbanism as a specific dimension of this development competition. A case in point is the German Democratic Republic's (GDR) strategy of building relations with governments and urban development professionals from Africa, Asia, Latin America, and the Middle East, using the United Nations Programme UN-HABITAT as a platform. This case offers a unique new angle that goes beyond individual projects, people, and places, taking a broader and long-term institutional perspective on the global ambitions of a socialist state in the field of urbanism. I argue that urbanism comes with specific features (e.g., economic characteristics and the fact that urbanism embodies ways of organizing society) which made it different from other development undertakings and turned urbanism into an important tool for socialist governments in the global development competition.

Soupeření východního bloku a Západu o vliv a moc v postkoloniálním světě prostřednictvím nejrůznějších modernizačních projektů, včetně továren, technologií a infrastruktury, stejně jako manévrování vůdců nově nezávislých národních států s cílem získání vlastních výhod patří mezi běžná témata dějin rozvojové spolupráce. Nedostatečně probádaný však zůstává urbanismus jako specifické pole tohoto soupeření v oblasti rozvoje. Příkladem může být strategie Německé demokratické republiky (NDR), která budovala vztahy s vládami a odborníky na rozvoj měst z Afriky, Asie, Latinské Ameriky a Blízkého východu, přičemž jako platformu využívala program Organizace spojených národů UN HABITAT. Tento případ nabízí jedinečnou novou perspektivu, která jde nad rámec jednotlivých projektů, lidí či míst, a sleduje širší a dlouhodobý institucionální pohled na globální ambice socialistického státu v oblasti urbanismu. V této práci tvrdím, že urbanismus přišel se specifickými prvky (např. hospodářskými vlastnostmi nebo ztělesněním různých způsobů organizace společnosti), které jej odlišily od jiných rozvojových projektů, a učinily tak z urbanismu důležitý nástroj socialistických vlád v globální rozvojové soutěži.