Peritoneální dialýza (PD) je vedle hemodialýzy srovnatelnou metodou náhrady funkce ledvin, kterou je léčeno celosvětově přibližně 200 000 pacientů v terminálním stádiu renálního selhání. Během léčby peritoneální dialýzou dochází vlivem dlouhodobé expozice bio-inkompatibilním dialyzačním roztokům ke strukturálním změnám peritonea a následně k alteraci permeability peritoneální membrány. Funkční změny peritonea limitují dlouhodobou léčbu peritoneální dialýzou, protože jsou spojeny s technickým selháním, zvýšenou morbiditou a mortalitou. Nejzávažnější komplikací dlouhodobé léčby PD s vysokou mortalitou je enkapsulující sklerozující peritonitida. Proč u minority pacientů dochází k vystupňované fibrogenezi vedoucí k EPS zůstává neobjasněno. Propustnost peritonea je u PD pacientů pravidelně vyšetřována pomocí peritoneálního ekvilibračního testu. Biopsie peritonea k určení morfologických změn není z důvodu invazivity s nutností následného přerušení léčby a dočasného transferu na hemodialýzu rutinně prováděna. Proto je výzkumné úsilí v oblasti peritoneální dialýzy v současnosti zaměřeno na vývoj změn funkčních determinant peritoneálního transportu, které předcházejí technickému selhání metody nebo vývoji EPS. Dále je upřena pozornost na hledání biomarkerů , potenciálních prediktorů míry peritoneální inflamace a fibrózy a jejich využití v klinické praxi. Cílem práce bylo analyzovat různé faktory ovlivňující transport vody a solutů během léčby peritoneální dialýzou. Kromě toho byly sledovány některé klinické aspekty komplikací u PD pacientů.