Porodní poranění plexus brachialis

Abstract

Obstetrical brachial plexus palsy (OBPP) displays a stable incidence of 0.15 - 3 per 1,000 live births. Most children show good spontaneous recovery, but a recent literature reviews show that a residual deficit remains in 20% to 30% of children. Shoulder dystocia, macrosomia and instrument delivery, forceps or vacuum extraction present the greatest risk for brachial plexus injury. Caesarean section, having a twin or multiple birth mates seems to offer some protection against injury. The resulting nerve injury may vary from neurapraxia or axonotmesis to neurotmesis and root avulsion from spinal cord. In neurapraxia or axonotmetic lesions complete recovery will usually occur over the course of weeks or months. In a neurotmetic injury or in case of root avulsion, the most sever type of lesion, useful regeneration of axons cannot take place. Although we perform electromyography and imaging studies, the final decision of operation relies heavily on the clinical examination. Manual muscle testing system although reliable for examination of motor power in adults is not suited for use with infants. All patients involved in the study were evaluated using the Active Movement Scale (AMS), which greatly increases the ability to detect partial movements. The results of neurophysiological investigations in older...

SOUHRN Porodní paréza brachiálního plexu se vyskytuje v 0,15 až 3 případech na 1000 živě narozených dětí. Hybnost horní končetiny se u většiny dětí spontánně upraví, ale u 20 - 30% dětí zůstává těžký reziduální deficit. Dystokie ramének, makrosomie a instrumentální porod představují největší rizika vzniku poranění, naopak porod Císařským řezem a porod dvojčat se zdá být protektivní. Výsledné poranění může být v rozsahu neurapraxie nebo axonotmese, které se spontánně upraví, nebo neurotmese či avulze kořene, kde spontánní reinervace není možná. Klinická manifestace těchto poranění je v počáteční fázi stejná a znesnadňuje tak jejich rozlišení. V současné době není k dispozici žádný klinický nebo elektrofyziologický test či zobrazovací metoda, která by dokázala v raném věku tyto stupně poranění nervu odlišit. Základem správné indikace a konečného rozhodnutí o operaci je klinické vyšetření. To je na rozdíl od dospělých pacientů u nespolupracujícího dítěte obtížné a hodnocení hybnosti a svalové síly je pomocí běžně používaných stupnic nevhodné. Jako nejužitečnější se zdá být škála AMS, které je schopná jednoduchým sledováním dítěte rozlišit i malé změny v pohybu. Elektrofyziologické vyšetření používané u poúrazových stavů dospělých k objektivizaci stupně poškození nervu je u dětských pacientů s unikátní...