Vítr skučel, Balkán sténal… Nástin dějin bulharského literárního obrození pro Čechy s připojenou chrestomatií

Abstract

Habilitační práce se skládá ze tří tematických částí, které v chronologickém vývojovém oblouku přinášejí v deseti již dříve publikovaných studiích analýzu cestopisných a románových textů českých i slovenských autorů, které zůstávaly dlouho mimo zájem literární historie. Zvolené literární pole zahrnuje texty, které v procesu interpretace vstupují do širších dějinných i kulturních kontextů, nahlížených z české, slovenské a postkoloniální perspektivy. Při analýze textů se využívají možnosti terminologického uchopení a uplatnění dvou teoretických přístupů, imagologického a postkoloniálního, které se prosazují s různou intenzitou na ploše celé práce.

Slovenská perspektiva přináší analýzu tří klíčových cestopisů z 19. století, za kterými stojí významní představitelé dobového literárního života (Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban a Terézia Vansová). V analytických kapitolách se využívá žánr cestopisu k interpretaci kulturních stereotypů a literárních reprezentací, s nimiž souvisí podoby a utváření národních identit a paralelně s nimi i formování obrazů o druhých, tedy alterit. V analýzách se potvrzuje filologický charakter zrodu a formování malých středoevropských národů.

V české perspektivě jsou na ploše jednoho století pracovně načrtnuta čtyři historická období, v nichž se proměňoval literární obraz Slovenska a slovenského etnika v české literatuře. V nejstarší fázi vymezené kodifikací spisovné slovenštiny jsou Češi a Slováci součástí široce pojatého domova, kterým se pro ně stal ideologický konstrukt slovanské vlasti. Druhá fáze koresponduje s cestami Boženy Němcové na Slovensko, které se jí stalo domovsky blízkým i exoticky odlišným zároveň. Na přelomu 19. a 20. století v tvorbě českých slovakofilů se blízký prostor Slovenska transformuje do rámců dobového paternalismu, v němž můžeme analyzovat projevy české kulturní dominance a ze slovenské strany závislosti, které navracejí vzájemné vztahy Čechů a Slováků do předkodifikačního období. Po vzniku první Československé republiky zasahuje do našich vzájemných vztahů už idea čechoslovakismu, v níž jsou na jedné straně podporovány snahy předpřevratových slovakofilů, které posilují paternalistický vztah ke Slovensku. Na druhé straně se otevřeně verbalizuje dobový pocit české společnosti, která je si vědoma kulturní dominance. Ale zastoupeny jsou i texty, v nichž se autoři ironicky staví právě k výše zmiňovanému dobovému pocitu dominance české kultury nad slovenskou.

Ve třetí části se přesouvá zájem od nebeletristických žánrů k románovým textům meziválečného období. V centru interpretace se ocitly literární reprezentace Prahy ve slovenské literatuře a Bratislavy i širšího obrazu Slovenska v literatuře české. Postkoloniální perspektiva přivádí pozornost k takovému úhlu pohledu, který zůstával v našem česko-slovenském kontextu zatím stranou zájmu literárních historiků. Využití nástrojů postkoloniální kritiky otevírá významové vrstvy, které se pojí s civilizační a kulturní kolonizací Slováků. Literární reprezentace Bratislavy a Slovenska v beletristických textech meziválečného období oscilují mezi zobrazováním domova a kolonie.