Absurdní drama v české literatuře 60. let 20. století

Abstract

Všechny velké ctnosti mají absurdní tvář, řekl Albert Camus. Kolik tváří má absurdní hra? Mnohovrstevnost obrazu, který absurdní drama vytváří, by mohla být přímou úměrou k mnohovýznamnosti pojmu hra. Propracovává-li se čtenář rovinou absurdního textu, stává se součástí nové partnerem podivného dění, spoluhráčem hry absurdními, nikoli však nesmyslnými. s reality, pravidly Podle jakých osobitých pravidel hraj í klíčoví autoři české varianty absurdní dramatiky 60. let minulého století - Václav Havel, Ivan Vyskočil a Milan Uhde? Jsou jejich světy takové, jako světy zahraničních autorů absurdního di vadla? V čem se liší Havlovi hráči od Vyskočilových herců? Co je podstatou nonstop světa Milana Uhdeho? Uplatňuj í čeští autoři obdobné postupy jako jej ich kolegové ve světové literatuře? Jedná se tu o příběhy, osudy, nebo jen o hravé neodůvodněné počínání? Hovoří tu spolu hrdinové skutečně, nebo si pouze pohrávají se slovy? O co běží, co jev těchto hrách ve hře? Jak funguj e pseudorealita života 60. let 20. století? A jak je možné, že spolu s každým novým pohledem na mnohovrstevný obraz podivného světa, s každým dalším příběhem a novou tváří absurdity vnímá divák stále silněji plíživý poci t, že všechny ty Hugy, parťáky, Sanory, úřady alej stra odněkud zná ...