Recepce antiky v básnickém díle Jiřího Karáska ze Lvovic (ve srovnání se Stanislavem Kostkou Neumannem)

Abstract

Konec devatenáctého století je v evropském umění charakterizován poměrně výrazným návratem k antice. Tato práce zkoumá recepci a aktualizaci antické tradice na básnickém materiálu Jiřího Karáska ze Lvovic a Stanislava Kostky Neumanna. Raná, dekadentní fáze Karáskovy tvorby je charakterizována jako model daidalsko-dionýský, dekadentní poezie Neumannova jako model dionýsko-daidalský a druhé stadium Karáskova básnického díla, poznamenané klasicizujícími tendencemi, jako model apolinský. Tyto modely recepce jsou chápány jako komplementární. Jako interpretační klíč ke všem třem modelům jsou zvoleny Hockeho a Curtiova teorie velkého manýrismu, tedy střídání manýristických a klasických epoch v evropských kulturních dějinách, a Nietzscheho dichotomie klasické antiky coby kombinace prvku dionýského a prvku apolinského. Neomanýristická interpretace Karáskova díla je pak podpořena interpretací dekadentní poetiky jako nové gnóze, byť svérázně recipované. Recepci antiky tu tak můžeme chápat velmi široce jako hledání společného kořene, kulturní či antropologické konstanty vedoucí napříč dějinami, nikoli striktně jako pouhé přejímání antických motivů.

The end of the nineteenth century is in European art clearly marked with the return to antiquity. This work deals with the reception and reevaluation of the ancient tradition within the poetic work of Jiří Karásek ze Lvovic and Stanislav Kostka Neumann. The early, decadent, period of Karásek's work is characterized as a Daedalic-Dionysian model, Neumann's decadent poetry as a Dionysian-Daedalic model and the second period of Karásek's work, marked with a classicizing tendency, as an Apollonian model. These models of reception are considered complementary. As an interpretation clue to all three models the author has chosen Hocke's and Curtius' theory of a Great Mannerism, i. e. changing of manneristic and classic periods in European cultural history, and Nietzsche's dichotomy of classical antiquity as a combination of Dionysian and Apollonian element. The neomanneristic interpretation of Karásek's work is supported by the interpretation of the decadent poetics as a new gnosis, although peculiarly reciped. Therefore, in this case, reception of antiquity may be viewed very broadly as a search for a common root, a cultural or anthropological constant extending through history; not strictly as a plain reception of ancient motifs.