Koncept upája v Japonsku raného středověku. Využití schopnosti výběru vhodných prostředků (upája) v průběhu dramatických proměn tzv. nových kamakurských škol buddhismu

Abstract

Obecně se píše, že během období Kamakura (1185-1333) došlo k radikální proměně na scéně japonského buddhismu. Tato proměna však byla možná jen díky souhře mnoha faktorů, které umožnily, že doba, respektive společnost, byla "zralá" na změnu. Faktem je, že právě během těchto 150 let se objevily na scéně charismatické osobnosti (Hónen, Šinran, Dógen, Ničiren), které založily směry, jež jsou dnes v Japonsku nejpočetnější. Nicméně někteří badatelé věrohodně ukazují, že drtivá většina tzv. nových prvků se objevuje už několik desetiletí, někdy i století před Kamakurou a stejně tak vymezování tzv. nových směrů vůči tradičním (a jejich údajný úpadek) vykazuje podezřelé trhliny. V jejich vztahu k ostatním školám hrálo roli i využití tradičního buddhistického konceptu o schopnosti ve výběru vhodného prostředku k dosažení buddhovství (sa. upája, jap. hóben). Dalším pozoruhodným společným rysem je, že tito zakladatelé všichni tvrdili, že pro dosažení spásy stačí "nic než" jediná (jimi vybraná) technika. K tomu však nikdy před kamakurským období ani nikdy po něm na japonské půdě nedochází. V této práci se pokusím primárně odpovědět na klíčovou otázku: "Jaké faktory tuto výjimečnou situaci umožnily?" Postupovat budu od představení konceptu upája (jap. hóben) a pro tuto práci důležitých témat japonského tradičního...

There is a general opinion that during the Kamakura period (1185-1333) the scene of Japanese Buddhism has radically changed. But this change was possible only due to synchronisation of several factors that enabled the era or the society to be fit for that change. It's a fact that it was during these 150 years that the charismatic personages (Hnen, Shinran, Dgen, Nichiren) of founders of the most numerous Japanese Buddhist streams appeared. Nevertheless, various scholars have plausibly demonstrated that a striking majority of the so-called new elements had appeared many decades, even centuries before the Kamakura period. Similarly the delimitating of the so-called new movements against the traditional schools (as well as their proclaimed decline) proves dubious gaps. An important role in their relation to other schools was played by the usage of the traditional Buddhist concept of choosing the skilful means (sa. upya, jap. hben). Another remarkable common feature is that all these founders had claimed that salvation could be achieved by doing "only" one technique (one chosen by them). But this has never happened in Japan before or after the Kamakura period. In this paper I am primarily trying to answer one cardinal question: "What factors allowed for this exceptional situation?" I will proceed from the...