Vrchlický, Whitman a Šalda obsypaní papoušky

Abstract

Původně jsem zamýšlel psát práci o české recepci Whitmana. Zastavil jsem se ale už u Vrchlického, kterého mám rád a o kterém se v českých literárních dějinách píše bud' s odsudkem, anebo s rozpaky. Byl to právě Vrchlický, který svým výborem v antologii Z cizích parnassů uvedl na sklonku roku 1894 amerického básníka do Čech. O dvacet let později Vrchlický pořídil olbřímí výbor z Whitmanových Stébel trávy (1906). Na tento překlad navázali o padesát let později Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek (1955, 1956, 1968), kteří o Vrchlického činu napsali, že šlo o "obrovský, v celku geniálně přeložený výbor" (WW 1955b: 56 ). Ve své pochvale ("poznámku překladatelů" najdeme jenom v prvním výboru, v dalších už chybí) byli však skoro sami. Naopak běžné bylo jít ve stopách Šaldových odsudků a Vrchlického paušálně hanět, jako překladatele i jako básníka, což podmínilo i čtení Whitmana v Čechách. První část mé práce tedy tvoří pátrání po genezi Šaldových kritických soudů a jeho běsnící dikce (arbitrérnost dichotomie "eklekticism" versus "synthetism", Šaldův antisemitismus, trojúhelník MasarykŠalda - Vrchlický aj.), dále pokračuji náčrtem recepce Vrchlického od devadesátých let dál; na textech Jiřího Levého podnikám detailnější analýzu literárněhistorických klišé o Vrchlickém. Následuje uvážení teorie performativ (Austin, Derrida,...